Vznik a historie zemního plynu

Zemní plyn je fosilním palivem, který vznikl pravděpodobně jako důsledek postupného rozkladu organické hmoty. Nejnovější teorie o vzniku plynu – abiogenetická hypotéza – je objevem amerických vědců, hovoří o tom, že zemní plyn vznikl prostým štěpením uhlovodíků z vesmírné hmoty, která se na naši planetu dostala někdy v době její rané existence.

Zemní plyn vyvolával v lidech dávnověku často zajímavé úvahy, většinou se ale shodli na tom, že něco podobného musí mít nadpřirozený původ.

Komerční využívání zemního plynu se datuje do konce 18. století, konkrétně k roku 1785. Tehdy se ve Velké Británii začal zemní plyn používat jako osvětlení do pouličních lamp.

Plynárenství prošlo dvěma zásadními směry vývoje, tím prvním je etapa takzvaného svítiplynu, který byl vyráběn z uhlí či kapalných uhlovodíků a kterým se také začalo koncem 18. století s veřejným osvětlením. Na svítiplyn jezdily v první polovině dvacátého století i osobní automobily a používal se i pro vaření v domácnostech a vytápění obytných prostor. Postupně byl ale svítiplyn nahrazen zemním plynem či elektřinou, jejichž provoz byl mnohem bezpečnější a ekonomičtější.

V současné době se opět vrací plyn jako pohonná hmota automobilu, LPG či CNG jsou ale příliš málo využívané oproti benzínu či naftě, možná tento trend ale změní už blízká budoucnost, protože jde o levná paliva s minimálním produktem exhalací. Zemní plyn se samozřejmě využívá i v domácnostech celého světa, kde platí jako ekologická a nepříliš drahá surovina určená k vytápění či vaření.

Zemní plyn je složen z plynných uhlovodíků a nehořlavých složek, obsahuje hlavně velké množství metanu (98 a více procent), není jedovatý a je zhruba dvakrát lehčí než vzduch. Těží se z hlubin země či mořského dna (v současnosti jde až o stametrové hloubky).

Jak se zemní plyn dělí? Za prvé podle složení, za druhé podle energetického obsahu.

Podle složení rozlišuje suchý (chudý) zemní plyn, který obsahuje velké procento metanu a malé množství vyšších uhlovodíků a vlhký (nebo též bohatý) zemní plyn, kde je bohatých uhlovodíků mnohem více. V neposlední řadě existuje i takzvaný kyselý zemní plyn, který obsahuje vysoké množství sulfanu, jenž se musí před hospodářským využitím plynu odstranit. Čtvrtá kategorie pak je zemní plyn s vyšším obsahem inertů.

Podle energetického obsahu rozlišujeme jen dvě kategorie zemního plynu, plyn H a L. Zemní plyn s označením H má malý obsah nehořlavých složek, zemní plyn typu „L“ pak obsahuje velké množství dusíku a jiných intertních složek. 

1 komentář